"Nejdiskriminovanější je dnes svobodný, bezdětný, pracující bilý muž, ateista."
- autor bohužel Googlem nenalezen
"It takes a village to rise the child."
- africké přísloví, přelozeno přiblizně: Vychovat dítě zaměstná celou vesnici.
Upozornění: Následující čtení může být pro někoho hodně nepříjemné, omlouvám se, ale tak to cítím. Můžete nesouhlasit, ale to je tak jediné, co vám zbývá. Nesnažte se mne přesvědčit o opaku. Váš názor uznávám, ale neshodneme se...
Úpřimně, mne už v dnešní době totiž neskutečně vážně štvou ty povídačky o tom, že rodina je základem státu. Stát máme celkem jednoznačně definovaný jako společenství lidí (všimněte si lidí, tedy jedinců, ne společenství rodin), kteří sdílejí historické, kulturní a právní povědomí na nějakém daném území. Tak to máme definováno a chápe to 99 % lidí, tedy jedinotlivců. Ale chápe to tak i rodina?
Ono, položme si totiž základní otázku, co je to vlastně rodina? Řekl bych, že odpověd na tuto otázku má každý z vlastního pohledu, nemodifikovaného nějkým náboženstvím či tím, co mu kdo řekl, jinou. Jedni budou tvrdit, že to je muž a žena, kteří uzavřeli sňatek manželský a kteří vychovávají jedno nebo několik dětí, jiní budou tvrdit, že je to vztah mezi jedincem a jím vychovávaným dalším jedincem, někdo bude tvrdit, že jsou to dva, co žijí spolu, ať již na "psí knížku" nebo ve stavu manželském. Co je z toho správně? Ani jedno. Proč tedy tak neurčitý, hypotetický subjekt, jakým rodina je, má právní, ekonomické, sociální ad. výhody a považuje se za základ státu oproti jedinci, který je určitý a jednoznačně definovatelný?
Dříve rodina byla celkem jasně definována náboženstvím, které na našem území bylo dominantní, tedy katolickou církví (v ostatních křestanských církvích je to dost podobné). V jejích názorech definici rodiny splňovala první varianta, tedy muž a žena jako manželé a několik dětí. Církev řídila v podstatě veškerý běh života jedince, od jeho narození až do a po jeho smrti. Pomocí výhrůžek o nedodržování příkazů božích a posmrtném životě v pekle mu přikazovala, jak se má chovat, jak má v božím jménu vychovávat své dítě či děti. Sex byl povolen pouze po svatbě a po ní pouze k plození dětí, rozvod nebyl možný, děti byly božím zázrakem. Nevěřící neexistovali a pokud se nějaký objevil, tak měl osud více či méně zpečetěn. Neuznávala se inteligence a vlastní myšlení. To vše vedlo k tomu, že rodina byla myšlenkovým násilím uznávána jako něco víc než jednotlivec a ten se musel se musel nedobrovolně podrobit těmto příkazům. I přesto všechno nebyla nalezena definice a model fungování ideální rodiny. Navíc o které bylo kázáno lidmi, kteří žádnou rodinu nikdy nezaložili. A stát do toho nijak moc nemluvil, aspoň tedy ne moc veřejně. Nemluvě o tom, že rodina jako pojem byla nešťastně přenesena z církevních zákonů do světských zákonů státu, který je tvořen lidmi, tedy jednotlivci, čímž nemá v státě odůvodnění být zvýhodňována, protože nepřináší státu nic, co by nepřinesl i jednotlivec.
Dnes máme svobodnou společnost, kdy si každý může žít ve velké míře, jak chce, nejsme nedobrovolně svázáni náboženstvím, to jaké náboženství budeme vyznávat, je na nás. Víme, že sex není jen o plození dětí, že se nic nestane, když je i před svatbou, máme antikoncepční prostředky. Do uzavírání manželství nikdo nikoho nenutí, stejně tak do plození dětí a přesto je stále rodina "základem státu". Jak je to možné? Netuším a rád bych tomu přišel na kloub. Je jím to, co následuje v dalším odstavci?
Hlavním důvodem dnešních dní pro uzavření manželství a vzniku rodiny je buď dítě na cestě nebo plánované dítě či kalkukace s tím, že člověk ušetří na daních a dostává se mu narozdíl od jedince jistých výhod. Je to snad Pavlovův reflex zakořeněný v lidech po staletí? Tedy to, že lidé se opět vrhající do područí něčích příkazů jenom z toho důvodu, že jim z toho něco "kápne"? V dnešní době tedy úlevy na daních, podpory, dříve k neodsouzení pekelným ohňům, zabalené do okrasného pláštíku, že to děláme pro stát? Přijde mi to tak.
Uvědome si, že rodina není ani fyzický ani právní subjekt, z právního hlediska není možné na ni nějak ukázat. Nemá rodné číslo, nemá občanský průkaz, nemá IČ, nemá DIČ, neplatí zdravotní či sociální pojištění, není možné na rodinu otevřit bankovní účet, nefiguruje ve společnosti jako nedělitelná entita. Nemá žádnou morální ani právní zodpovědnost vůči vychovávanému jednotlivci či ostatním jednotlivcům ani vůči společnosti či státu. Rodinu nelze odsoudit. Lze akorát odsoudit jednotlivce, protože i ta rodina, ať ji chápeme jakkoliv, je vždy tvořena jedinečnými jednotlivci. Je tedy rodina jen pouze něco zástupného? Podle mne je. Je to něco zástupného k tomu, jak někteří tvrdí, v čem máme hledat zázemí, útěchu, k tomu, co jediné může zajistit správnou výchovu jedince. Je tomu však tak doopravdy? Nemám ten dojem. Já jako jednotlivec mám vše výše zmíněné, platím daně, ve společnosti vystupuji jako nedělitelná entita, sám sobě si tvořím zázemí, útěchu. Hledáme pomoc u druhých či zástupných symbolech, místo abychom ji nejdříve hledali v sobě. I jednotlivec může dobře vychovat jedince a často tomu tak i bývá. Ono totiž bez toho jednotlivce ta rodina nikdy nevznikne a jím může taky lehce zaniknout.
Zazněl taktéž názor, že rodina je ta instituce, která se o jedince postará v případě nějaké význačné události či stáří. I o tom víme, že to není pravda. Je spousty případů, kdy se rodina, s odpoustěním, "vyprdla" na někoho po upoutání na lůžko či kolečkové křeslo nebo daná osoba zestárla. Navíc i o takto postiženého jedince se dokáže postarat jiný jedinec.
Co tedy říct závěrem? Pokud tedy někdo si chce či touží založit rodinu, ať už ten termín chápe jakkoliv, prosím tedy, ať si ji ale taky zajistí, finančně, materiálně. Proč bych však já měl na něčí svobodné rozhodnutí doplácet nebo za něj být znevýhodněn? Ve 21. století bych neměl být. Musíme nejdříve naučit jednotlivce žít samostatně, postarat se o sebe, protože pokud se někdo postará o sebe, dokáže se pak postarat o druhé, a pak i o jakékoliv společenství, ať již malé, říkejme tomu třeba rodina, nebo velké, tedy o stát.
